Muž u porodu! Ano či ne?

Při posledním setkání s kamarády se společné debatování logicky dostalo i na téma porod. Kde, jak, s kým atd., neboť dvě ze čtyř maminek jsou těhotné. „A ty budeš u porodu?“, ptá se Mirek mého manžela. Táta Me2d bez zaváhání odpoví: „No, jasně! Přeci bych ji v tom nenechal samotnou! Nedovedu si představit, že by tam takhle kolem ní kmitaly sestry, jako jsem to těch spousty hodin dělal já!“ Mírova manželka jenom špitla: „Náš tatínek prohlásil, že už to jednou viděl a podruhé už by tam pro něj nebylo nic nového!“

Vím, že generace našich babiček a maminek se domnívá, že přítomnost muže u porodu je „módní záležitost“. Už při prvním těhotenství jsme to s manželem probírali „horem, dolem“. Přiznávám, že mi přišlo naprosto LOGICKÉ, aby tam byl se mnou. Ale zjistila jsem, že mnoho párů to má jednoduše nastaveno jinak.

Jako prvorodičce mi přišlo přirozené se zúčastnit předporodního kurzu. 

Naštěstí se konal v našem městě, v místním mateřském centru a byl spojený s cvičením pro těhotné, takže jsem spojila příjemné s užitečným. Zasvěcení vědí, že jedna z hodin kurzu bývá věnována „budoucím tatínkům“. S maminkami jsme našly společné datum a „nařídily“ tatínkům, aby si udělali volno. Sešlo se nás tam 6 párů. A protože táta Me2d je takový hodně „otevřený“ člověk a zřídka se stydí, byl jediný, kdo se ptal. Ptal se hodně a téměř na vše, co ho zajímalo. Ostatní tatínkové se buď uculovali nebo propadali v hurónský smích, když se táta Me2d aktivně zapojoval do některých ukázek. Ale s jistotou si z téměř dvouhodinové přednášky zapamatoval pouze poslední větu porodní asistentky: „Mějte vždy nádrž benzínu plnou a v přihrádce vodu a nějaké oplatky“!

Jarda 33, Lenka 29, dvojčátka Štěpánka a Lukášek 3,5:

„Tak já jsem se sice k porodu chystal, ale dvojčátka rozhodla za nás! Hlásila se na svět už v 35tt, takže když jsem volal do porodnice, řekli mi že na předčasné porody a navíc dvojčat nejsou zařízení, takže ať volám záchranku! Ta přijela a ženu mu odvezla neznámo kam! Teprve po telefonickém dotazu mi sdělili, že ji odvezli do Podolí, kam jsem mimochodem dorazil ještě před sanitkou! Děti jsem dostal po porodu hned do náručí. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nemohl být přímo u toho, ale jsem spíše vděčný, že jsou děti i manželka v pořádku.!

Den D

Když nastal den D a já nastoupila do porodnice, manžel se ode mě nehnul ani na krok. Absolvoval se mnou veškerá vstupní vyšetření a odjel teprve tehdy, kdy se původní plánovaný císařský řez změnil na porod vyvolávaný. Nechci tu zbytečně popisovat našich náročných a hodně bolestivých (maminky, kterým porod vyvolávaly, vědí o čem mluvím) 14 hodin. Jen bych ráda zdůraznila momenty, kdy jsem ocenila přítomnost blízkého člověka, který nepotřeboval k pochopení pokynu dlouhé vysvětlování, ale stačilo gesto nebo někdy to šlo i bez mrknutí oka!

Tableta na vyvolávání začala účinkovat v 9h ráno, na dvoulůžkovém pokoji. Kontrakce byly nesmírně bolestivé, kroutila jsem se tam jako raněné zvíře. V mezidobě se mi dařilo na několik sekundominut usínat. Manžel mi na má gesta (mluvit jsem nebyla schopná) podával pití nebo teplou žínku nebo mi naopak otíral čelo, jenom vlhčil rty atd. V danou chvíli jsem nevnímala to, že vše běží jako po drátku. Že mě komunikace s ním nestojí téměř žádnou energii. Až zpětně po porodu, když jsem se stavila u své spolubydlící na pokoji, jsem z jejího nadšení zjistila, jak „sehraně“ jsme navenek působili. Přiznala mi, že si nedokáže představit, aby jí byl manžel takhle moc prospěšný v těchto chvílích, „nových“ a náročných pro oba dva!

V 17h usoudila lékařka, že je na čase přemístit blíže k porodnímu sálu. Manžel přesunul nejen mě, ale i všechny moje věci. Komunikoval se sestrou, která potřebovala doplnit jakési údaje. Byl přítomen jak klystýru, tak jednoduše veškerým procedurám, než jsem ulehla na lůžko ve vedlejší místnosti. Zbytek času, než jsem se přesunula na samotný porodní sál mi dost splývá. Mezi kontrakcemi jsem usínala. Jsou to jen takové střípky. Manžel mě drží na míči, manžel mě vede do sprchy, posazuje na míč ve sprše, pouští vodu…utírá mě, dává mi napít. Pomáhá sestře (kterou si vážně pamatuji pouze jedinkrát) s umístěním monitoru na můj břuch – mohla jsem přitom sedět na míči…

Jan 31, Jiřina 27, Terezka 2:

„Já jsem podle plánu odvezl ženu do porodnice k Apolináři ve chvíli, kdy mi řekla, že „už je čas“. Tam si prošla různými těmi procedurami a já jsem byl odeslán domů. Zavolali mě až ve chvíli, kdy ženu přemístili na porodní sál a já jsem mohl být u toho, když Terezka vykoukla na svět. Jsem vděčný za ten zážitek a doporučuji každému, aby si to alespoň jednou vyzkoušel.“

Z těch spousty hodin bolestí si pamatuji jediný okamžik.

Dnes se tomu již směji, ale tenkrát mi to moc vtipné nepřišlo! Na porodním sále probíhal druhý porod a rodička si jednoduše ulevila doslova a do písmene zvířecím výkřikem. Ten mě probral z letargie (už jsem vážně neměla sílu ani existovat…)! Seděla jsem na míči a údajně zbledla tak moc, že jsem splynula s okolními stěnami. Jukla jsem na otevřené okno (rodila jsem v červencových vedrech) a vážně jsem se tvářila, že je mi jedno, kudy odsud zmizím – klidně i tím oknem ve druhém patře! Manžel mě v mžiku popadl, strčil do sprchy, pustil vodu na plný pecky a šel pozavírat všechny dveře, které pozavírat šly! Ven mě pustil, až když se od vedle ozval pláč právě narozeného miminka!
Netuším, kolik hodin bylo, když jsme se přesunuli na samotný porodní sál. Každopádně i tam mi manžel pomáhal, jak jen to šlo. A žádný ze zdravotníků ani lékařky ho ode mě nevyháněly! Ve 23h se malý Jenda Šimon konečně vyklubal na svět!

Když jsme zpětně s manželem probírali jeho přítomnost u narození našeho syna, shodli jsme se, že to jednoduše TAK MĚLO BÝT! Z mojí strany si nedokážu představit, jak bych to bez něj zvládla! Ano, slyším ty hlasy: „Ale zvládla! Zvládlo to milion před tebou, ty bys taky musela!“ Jistě, MUSELA! Ale za jakou cenu? Z jeho strany – nejen že byl vděčný za to, že byl se synem od první možné vteřiny, tak byl pyšný sám na sebe, že mi byl tolik platným pomocníkem. Tvrdím, že zcela nahradil porodní asistentku! Přiznal se, že i když byl od začátku rozhodnutý být se mnou u porodu, měl velké pochybnosti o tom, jak mi vůbec může být užitečný, kromě například komunikace s personálem porodnice. Ale jeho pochybnosti zcela zmizely a od té doby je velkým zastáncem přítomnosti tatínka/manžela u porodu!

Nerada bych naším příběhem působila na nerozhodnuté páry tak, že je to POVINNOST! 

Chápu, že každý z nás to má nastavené jinak. Jsou ženy, které u porodu raději ženu (maminku,  kamarádku, dulu) než manžela. Jsou muži, kteří by pohled na trpící ženu, na krev atd. nesnesli a tudíž by byli spíše přítěží pro rodičku i pro personál. Jsou muži, kterým vyhovuje přijít až na tu poslední vteřinu a hrdě hlásají,že byli přítomni u porodu.
Ale já jsem si ten náš společný zážitek u porodu zařadila do „šuplíku – nejniternější společné zážitky“. Byl to moment, který BYL A ZŮSTANE JENOM NÁŠ. Který nechápal a nechápe nikdo jiný než my dva. Byli jsme sehraný tým, byli jsme spolu v DOBRÉM I VE ZLÉM, tak jak jsme si před oltářem slíbili. A já z toho mám úžasný pocit! Můj chlap mě podržel ve chvíli, kdy jsem to moc potřebovala. Odvedl kus „práce“ na příchodu našeho syna na svět za mě. Nenechal mě v tom samotnou! A za to si ho nesmírně vážím a jsem na něj opravdu pyšná! A doufám, že i u druhého porodu to zvládneme SPOLEČNĚ VE DVOU!

Jak to bylo u vás? Nebo čekáte miminko a plánujete přítomnost tatínka na porodním sále? A co druhorodičky, které tatínka měly u porodu? Chcete je tam znovu?