Výživa dětí – je co řešit

Zpracovat dané téma do krátkého textu je neřešitelný úkol. Musel by to být stručný seznam vědeckých faktů a z nich plynoucích důrazných varování, následovaný ještě důraznějšími doporučeními. Navíc obecná a v praxi nepoužitelná doporučení jsou kritizována ze všech stran. Také pokusy o nařízení (tj. vyhlášky) selhávají, jak se ukázalo při přípravě opatření k ozdravění školního stravování a při řešení, co do školních automatů.

Češi jsou mistry ve švejkování a stejně se chová  elita včetně inteligence. V daném kontextu bude osvěžující komentovat reakci Václava Klause ml. na novou vyhlášku o školním stravování. Připomínám, že si tohoto člověka vážím, protože udělal mnoho pro české školství. Nicméně ani mimořádně inteligentní člověk nedokáže zcela objektivně zhodnotit situaci, pokud se profesně nepohybuje v komentovaném problému.

Zde první citace: „Nová vyhláška se scvrkla na zákaz nabídky nezdravých potravin ve školách. Podívejme se, jak zákaz nezdravého jídla bude v praxi probíhat: jsme vyspělá země s minimálním počtem úmrtí na otravu jídlem a vysokými standardy kvality potravin. Vše, co se v naší republice prodává, musí splňovat přísná kritéria zdravotní nezávadnosti. Ve spolupráci MŠMT a MZd zasedne komise a bude vytvářet seznamy ještě méně závadných potravin, které se budou smět nabízet ve školách v automatu či bufetu.“

Tvrzení o tom, že jíme dobře, protože u nás se hromadně neumírá na otravu jídlem, může akceptovat jen laik. Opak je pravdou a fakt, že v jihovýchodní Evropě tím spíše v Asii je to horší, není věcný argument. Pokud by potraviny, kterými krmíme děti, byly zdravé, neměli bychom vážné problémy s jejich zdravím, počínaje například alergiemi přes žaludeční vředy a zvýšený krevní tlak až po obezitu.    

Pokračování citace: „Možná to vezmou podle abecedy. Č – čokoláda. Je zdravá nebo nezdravá? A vůbec cokoli sladkého? Asi nezdravé, ale bez sacharidů vám dojde energie. Co sádlo? Já jsem jako kluk jedl často chleba se sádlem a solí. Sůl je určitě nezdravá, ale zas je nad zlato, že? Je nezdravá sekaná, i když je dobrá a čerstvá? Musí děti pít jen vodu nebo mohou i limču? A pokud ano, tak kterou?

V. Klaus ml. se tím posouvá stále více ke švejkovině. Začíná uvádět nesmysly. Bez sacharidů vám dojde energie? Inu, já za důsledek nedostatečné orientace v problému považuji zmínku o tom, jak v dětství jedl chleba se sádlem a solí. Nejprve je totiž třeba pochopit, co byl chléb a sádlo před desítkami let. Kromě toho je třeba si uvědomit vliv současného odlišného životního stylu mládeže. Nakonec už to není švejkovina, ale výživová ignorance.     

Pokračování citace: „Velké firmy samozřejmě nebudou chtít ztratit část trhu a celkem snadno prolobují, že jejich výrobky splňují veškerá zdravotní kritéria. A budou je hrnout do škol. Ideálně ještě, když přitom komise zakáže jejich konkurenta, který vyrábí skoro to samé. To bude nějaká menší česká firma, která nebude mít tolik sil, právníků a expertů, aby se přes komisi prosadila. Ta bude mít smůlu.“

Tuto část názorů V. Klause ml. prohlašuji za jádro pudla. Jde o ukázku zákulisí, jde o to, že v tomto státě nikomu odpovědnému nejde o zdraví dětí a jejich rodičů, ale vždy jde jen o peníze. Mimochodem, totožný text by se dal použít v teoreticky možném článku s názvem – Zdravotnictví nemá s lékařskou etikou nic společného. Pochopitelně nejen české. Kdo chce, může si najít jméno MUDr. Tomáš Lebenhart  a poslechnout si jeho rozhovor pro plzeňský rozhlas. Stojí to za to.     

Problém výživy dítěte je multifaktoriální

Kdybych měl prostor, zamyslel bych se nad tím, jak se formuje způsob stravování ve vyspělé společnosti, zaměřené na výkon a umožňující cíleně propagovanou  nadspotřebu. Totéž platí také o nadměrném příjmu energie. Mohl bych analyzovat psycho-sociální a socio-ekonomické vlivy stejně jako politické. Studii bych mohl uzavřít konstatováním, že: fyzický stav stejně jako psychický a zdravotní, je určen působením genetických a epigenetických faktorů, do značné míry nezávislých na vůli jedince.

Jinými slovy:

Jak vypadáme a jaký je náš zdravotní stav má základ ve stavu rodičů, pra a prapra-rodičů. Vývoj situace v případě konkrétního jedince souvisí se situací před a při početí, se stavem rodičů, způsobem výživy po porodu a poté po celé dětství až do věku okolo 25 let.

Jednoduše – celoživotní komplikace mají základ již ve zdravotní charakteristice předků, aktuálně především rodičů – a v jejich přístupu k životu a ke zdraví, tedy také k výživě.     

Co o zdraví dětí tvrdí zpráva VZP?  

České děti jsou tlusté, cpou se hamburgery, limonády do sebe lijí po litrech a zadek od počítače zvednou jen když jdou do lednice nebo do špajzu. Obezita a nadváha proto postihuje v Česku skoro třetinu dětí. Důvodem je i to, že mnoho školáků má málo pohybu. Víc než každé čtvrté dítě sedí denně přes dvě hodiny u počítače. A každé sedmé dítě sportuje jen při školním tělocviku.Začátek formuláře. Konec formuláře. Tlusťoučké děti spousta rodičů omlouvá slovy ony z toho vyrostou. To je omyl. Už v dětském věku se mohou projevit nemoci srdce a cév, metabolické či endokrinní komplikace, zažívací, ortopedické či dermatologické těžkosti. Zanedbatelná není ani estetická stránka – kvůli nadváze se děti potýkají s problémem začlenění do kolektivu a mohou mít psychické potíže.  Podle zmíněného průzkumu 28 % dětí vnímá svoji váhu jako problém. Tak například 55 % školáků raději pije limonády než nápoje bez cukru či sladidel a každé páté dítě více než jednou týdně jí ve fastfoodu. Že má průzkum velkou vypovídací hodnotu dokládá to, že ho podstoupilo 1700 českých a moravských dětí ze sedmi měst České republiky.

Nyní jde o to, zda je situace v ČR v porovnání s Evropou alarmující či jde jen o strašení veřejnosti, byť s ušlechtilým záměrem. V případě, že jde o situaci společensky závažnou, její řešení ze strany medicíny je v nedohlednu. Prostě jak se říká – nejsou lidi (lékaři).  

Výskyt  dětské obezity v ČR  překonal pesimistické předpoklady z  osmdesátých let minulého století. Došlo ke dvojnásobnému nárůstu nadváhy a ke čtyřnásobení počtu obézních dětí. Aktuálně trpí nadváhou každé 4. dítě a obezitou každé 7., monstrózní obezitou 4 ze sta. V ČR je podíl 13 – 15letých chlapců s vyšší než normální hmotností asi 15 %, u dívek 10 %, výskyt se zvedl o 70 % u 13letých dívek. Studie z roku 2005 (STEM/MARK) prokázala výskyt nadváhy a obezity u 6 – 12 letých dětí ve výši cca 20 %, u 13 – 17 letých cca 11 %. Myslím, že v porovnání s vyspělými západními zeměmi na tom nejsme až tak špatně. Což neznamená, že můžeme zůstat v klidu!

Jaké závěry přinesla jedna z rozsáhlých studií stavu dětí ve věku do 3 let? 

„Mezi nejčastějšími prohřešky není nadměrný nebo nedostatečný příjem energie, ale nevyváženost příjmu živin. Chybou je zbytečně vysoký příjem živočišných bílkovin spolu s nadměrným množstvím nasycených mastných kyselin (SAFA) a soli. Vyšší příjem volných cukrů se projevuje na změnách BMI už v batolecím věku. Na změnách metabolismu se může podílet nižší příjem polynenasycených mastných kyselin (PUFA), nezbytných pro rozvoj kognitivním funkcí a imunity. Nedostatek železa u nejmladších dětí je asi způsoben opožděnou dobou zařazování nemléčných složek, zvláště masa, do jídelníčku.“

Je jasné, že autoři studie si protiřečí – na jedné straně tvrdí, že děti mají nadbytek bílkovin, aby v témže odstavci prohlásili, že maso se do jídelníčku zařazuje pozdě!   

„Prevence osteoporózy souvisí s příjmem vápníku a vitaminu D. Výsledky ukázaly nedostatečný příjem vitaminu D v zimních měsících minimálně u poloviny batolat.“

Viz: Nutriční návyky a stav výživy dětí časného věku v ČR. Tláskal P., Kudlová E. a kol .

Pohyb?

Myslet na pohybové aktivity svých potomků by rodiče měli nejpozději s blížícím se ukončením docházky do MŠ. To proto, že už v MŠ je dítě nuceno delší dobu sedět! To je naprosto nepřirozené! S příchodem na ZŠ se situace řádově zhorší! Studie prof. V. Bunce (FTVS) z let 1996- 2005 ukázala realitu:

„Všechny děti mají problém s držením těla. Doba aktivity klesá s rostoucím věkem z původních cca 7 hodin za týden až do věku 10 let k pouhým 2 hodinám (včetně školního tělocviku) ve věku 11 – 15 let. Nejdůležitějšími obdobími pro tvorbu vztahu k fyzické aktivitě je věk 1 – 3 roky a 6 – 7 let.“

Rodiče děti nevedou k aktivitě, protože nemají čas nebo jsou líní, když sami k pohybu nemají vztah. Nikdo je to v mládí nenaučil! Většina rodičů pravidelně nesportuje. Na druhou stranu na tom nejsme hůře než většina států EU, dokonce daleko lépe než Řecko a Malta. Zpráva ČOV (Český Olympijský Výbor) však varuje, že v období od ukončení studie (2005) do roku 2015 došlo k výraznému zhoršení!

Nicméně, sleduji vývoj situace a musím s potěšením konstatovat, že se rychle začíná zvyšovat množství pohybových aktivit, organizovaných především zájmovými skupinami a neziskovkami, ale také některými výrobci potravin a pojišťovnami. Možná je to i vliv těchto aktivit, co vysvětluje zjištění, že vzestup výskytu dětské nadváhy a obezity se zastavil. To neznamená, že co děti jedí, je v pořádku!

Proč to je všechno tak složité a proč to je tak, jak to je?

Možné problémy a dispozice k nadváze začínají už u rodičů a jejich rodičů. Následuje intrauterinní vývoj, ovlivňovaný způsobem stravování matky stejně jako její pohybovou aktivitou a psychickým stavem. Mimořádně důležitý je způsob porodu. Sekce (tzv. císařský řez) je jedním z vysvětlení mnoha následných problémů. Pokračuje to způsobem výživy kojence a batolete. Opět musím připomenout, že nekojení nebo kojení jen pár týdnů, je dalším velmi negativním faktorem. Vývoj pokračuje stravováním předškoláka v MŠ a dále na ZŠ – většinou bohužel nevhodným způsobem. Tomuto souboru vlivů se říká programming.  Do hry vstupuje další z působivých faktorů – obezogenní prostředí. Jde o celý soubor okolností počínaje nadměrnou nabídkou stravy a pochutin až po fyzickou neaktivitu.  

Osobně považuji za zásadní problém, když maminky či oba rodiče nemají povědomí o zdravém stravování natož o zdravém stravování těhotné a kojící ženy a následně kojence a batolete. Populární příručky píší lidé, kteří snad nikdy neuvařili ani kašičku a navíc se drží omílaných doporučení WHO, převzatých bez jakékoliv adaptace na reálné prostředí. Maminky v dětské poradně se dozvídají, že je nutné přikrmovat i když to nutné není, že je vhodné použít už ke konci 4. měsíce pšeničnou kaši, aby si dítě zvyklo na lepek, od 6. měsíce je prý nutné přidávat masové vývary kvůli železu, atd. Umělá kojenecká a batolecí výživa je prý bezpečná, protože neobsahuje aditiva a toxiny, přítomné v běžných potravinách, atd.

Četbou norem a příloh s recepty, starými desítky let, se rodiče moderní zdravou stravu dítěte NIKDY nenaučí.

Předpokládám, že chápete, že nejsem odborník přes všechno a tudíž s vědomím, že je velmi důležitá role rodiny, použiji výtah toho nejpodstatnějšího z interview ing. Karolíny Kallmünzerové, hlavní koordinátorky iniciativy Skutečně zdravá škola, s Mgr. ing. Alexandrou Hochmannovou, forenzní psycholožkou a matkou čtyř dětí.

Řada dětí začne po nástupu do školy odmítat některé potraviny, které doma jedly, protože je nejedí jejich spolužáci. Nakolik je dětská chuť formována okolím?

Souvisí to s osobností dítěte. Silná osobnost je relativně odolná k inkluzi s názory ostatních. V případě dětí dostatečně nezakotvených v rodině je pravděpodobnější, že budou hledat náhradní přijetí v nějaké sociální skupině, která poslouží jako náhradní rodina. Potřeba přijetí dítěte touto náhradní rodinou povede k takovému chování, které přijetí zajistí, počínaje konzumací nebo odmítáním určitých potravin, sezením u PC her, preferováním nějakého modelu mobilního telefonu, oblečení, později alkohol a drogy…

Pokud má rodina nevhodné stravovací návyky, řekněme standardní, může škola nahradit její roli a dovést dítě ke zdravému stravování i když doma ho nemá? 

Nemyslím. Rodina má nezastupitelnou úlohu, slouží jako vzor. Škola slouží jen jako zdroj informací, ale jen velmi málo se to týká alternativních přístupů. Aby si dítě vybralo jinou alternativu než domácí, muselo by na nevědomé i vědomé úrovni zradit svůj rodinný systém. Ovšem dítě je pro zradu původní rodiny zralé dokonce až kolem 30 let! Příklad: matka (babička) mne vykrmily, protože kdykoli jsem potřebovala jejich objetí, radu, podporu, neuměly s tím pracovat. Tak mi daly peníze na oblečky, čokoládu, dorty, bonbony, jen aby přehlušily vlastní svědomí a mně „projevily lásku“. Tak jsem se stala obézní. Až poté, co kvůli nadváze budu mít zdravotní potíže nebo nebudu moci otěhotnět nebo mne opustí partner, dojdu konečně sama k závěru, že tudy cesta nevede a začnu hledat jinou. Ve školním věku toho dítě není schopné! Může se uchýlit k radikálně odlišnému způsobu jednání než rodina, ale bude to dočasná revolta, nikoliv žádoucí vědomá změna.

Teoreticky – dítě je z rodiny naučeno jíst zdravě. Rodiče se bojí, aby nebylo ve škole za exota, ale také nechtějí, aby se začalo stravovat jako většina. Jak toto ustát?

My tohle v mé rodině řešíme. V MŠ jsem při nástupu napsala učitelkám, že na sladkosti, bílé pečivo a bílý cukr reagují mé děti neklidem a upozornila je, že v případě, že budou stížnosti na jejich chování a já zjistím, že školka neakceptovala můj požadavek, odmítnu s nimi stížnosti řešit a  budu na ně nepříjemná. Stalo se. Jako sladkou odměnu za vzorné chování jsem přinesla sušené ovoce a krájené cereální tyčinky, které měly v extra podepsané dóze. Děti s tím problém neměly. Když jsem zjistila, že paní učitelka za odměnu za snědení čočky dává bonbónek, zeptala jsem se, co si myslí, že děti učí? Čočka je hnusná, ale když to sníte, dostanete bonbónek. Rozuměj – vše hnusné v životě spraví bonbónek. Někdy to dokonce skončí i tak, že se snaží přesvědčit děti, které doma například čočku jedí, že maminka a tatínek nepochopili, že čočka je hnusná, zato všechny děti to vědí a proto ji musejí zajíst bonbónem, aby to přežily.

V ZŠ to řešíme tak, že děti dostávají ke svačině i něco malého sladkého, co určuji já. Někdy i větší množství s instrukcí – to je i pro tvé kamarády, abys mohl nabídnout. Větší dva dostávají kapesné s tím, že znají následující pravidla:

• Za kapesné si můžeš koupit cokoli kromě drog, cigaret, alkoholu apod.
• Koupíš-li si cukrovinky, nejez je najednou. Poděl se s druhými (možnost výměny je důležitá) nebo přines zbytek domů s prosbou: „tohle je moje, prosím, ulož mi to.“
• Doma smí být potraviny pouze v kuchyni a smí se jíst a pít pouze v kuchyni. Na sladkosti máme dva boxy – jeden na čokolády a druhý na sušenky a jiné pochutiny. Děti vědí, kde to je, ale taky vědí, že si nesmějí brát bez dovolení. Když tento zákaz překročily, vždy jsme je požádali, aby se přiznaly, a znovu jsme vysvětlili, že vždy něco dostanou, když přijdou požádat, ale že brát potají je nepřijatelné.
• Děti vědí, že si nepřejeme, aby si kupovaly energetické nápoje, kolu, fantu, sprite nebo kofolu a jiné sladké limonády. Respektují to.
• Zároveň dětem nabízím nějakou ňamku v rámci odpolední svačiny po příchodu ze školy. Tím zajistím, aby dostaly sladkou chuť, kterou mají rády, ale také vím, co to bylo. O to více jsou ochotné respektovat mé zákazy a doporučení.
• Celé je to podmíněno tím, že dávám dětem systematicky ochutnávat to nejlepší ze všech chutí a oblastí stravy a nápojů (parmezán, olivy, krevety, kaviár, ořechy) a pak si o těch zážitcích povídáme u stolu. Snažím se do debaty propašovat nějakou osvětu – to je skvělé, že ti chutná zrovna tohle, je to výborné pro svaly, srdce a zdraví.

Závěrem

Připusťme, že vyrovnat se s nepříznivými vlivy prostředí je stále těžší. Na rodiče to klade mimořádné nároky. Málokdo je psycholog, tím spíše dobrý psycholog. Málokterý rodič je tak přesvědčivý a důsledný – a úspěšný. A to nepřipomínám častý negativní vliv prarodičů. Mohl bych vám vyprávět příběhy z praxe, jak destruktivní vliv, a to nejenom na způsob stravování, mohou mít neuvědomělí prarodiče. Chápu, že řešení nevhodného způsobu výchovy vnoučat vašimi rodiči je ve vaší pozici mimořádně psychicky náročné, je to skutečný diplomatický oříšek. Inu, život nikdy nebyl a nikdy nebude peříčko. 

Stejně tak si ale připusťme, že je to jako vždy – kdo chce, ten to dokáže.