Jsem těhotná a mimo provoz!

Před časem jsem si přečetla zde na Moji rodině, ale i na jiných portálech, článek o nové knize s názvem JSEM TĚHOTNÁ! NE NEMOCNÁ! A upřímně doznávám, že mě to i jako netěhotnou zvedlo dost ze židle! Mám pocit, že tímto mottem opět devalvujeme těhotenství na úroveň vtipů, které kolují mezi tzv. silnější částí lidské populace: „Ženská má do devíti měsíců makat na poli / v dole / u stroje, porodit dítě a pokračovat v práci!“ Vím, přeháním to, ale zkušenosti mé a mnohých jiných maminek po dobu těhotenství se značně liší od té pohody, která čiší z názvu výše jmenované knihy.

První těhotenství

Když si zavzpomínám na své první těhotenství, musím se přiznat, že jsem nedostala mnoho možností si užívat to údajně nejkrásnější období v životě ženy. To, že jsem těhotná, jsem zjistila již na konci 4tt. Po té, co jsem u gynekoložky viděla na monitoru „bílou tečku v černém poli“ a ujistila se, že je tam kde má být a je opravdu pouze jedna (jako sestra dvojčat jsem tuto otázku kladla ve značných obavách), jsem se začala moc těšit. Ale naše malá příšerka mi velice záhy dala najevo, že to nebude procházka růžovým sadem. Těhotenské nevolnosti nastoupily přibližně od 6tt a trvaly opravdu až do více jak 24tt. A nebyly to nesmyslně nazvané „ranní“ nevolnosti. Ty moje byly celodenní (někdy i celonoční).

Jídlo mi v žaludku zůstávalo po různou dobu, ale úzký kontakt se záchodovou mísou jsem navázala téměř vždy. Jedinou výjimkou byly hamburgery a nanuky-kornouty. Zastánci zdravé výživy neděste se, já jsem si to opravdu dobrovolně nevybrala. Ač nanuky moc ráda, tak živit se jimi pět měsíců, nevím, nevím…a co se týče hamburgerů, tak ty jsem naposledy debužírovala coby studentka.
A to vůbec nemluvím o tom, že jsem měla starší dceru, o kterou jsem se musela nějak v tomto „jiném stavu“ postarat a mimo jiné i například vozit do a ze školy.

Ve chvíli, kdy opadly těhotenské nevolnosti, objevil se strašák zvaný vysoký tlak.

Měla jsem pocit, že mi vůbec nic není – cítila jsem báječně pohyby, mohla jsem konečně i trošku něco „rozumného“ sníst…ale kdykoliv jsem dorazila na kontrolu k doktorovi, začal kolem mě šrumec! Sestra po změření tlaku vytřeštila oči, nařídila, abych se uklidnila a i když ani po opětovném naměření tlaku nedošlo k požadovanému snížení, běžela vyděšeně k lékaři! Začal kolotoč různých vyšetření, který skončil medikací a vlastně vyústil v předčasné vyvolávání porodu, neboť příšerka prý byla v ohrožení života! A po celou dobu druhé poloviny těhotenství mi bylo zdůrazňováno: „Kdyby cokoliv, okamžitě volejte r-zetu!“ Jistě, to mi na klidu přidalo úplně nejvíce…

Peripetie spojené s genetickým vyšetřením a následným odběrem plodové vody raději asi ani zmiňovat nebudu. Bylo nesmírně obtížné období, hlavně psychicky. A nepřála bych ho ani tomu největšímu nepříteli!

Maminka Ivana, synové Tobi (4 roky), Sebi (2 roky), 12tt:
„Já musím říci, že moje těhotenství vždy probíhala bez problémů. Mám pocit, že když si připustím, že mi něco je, že to na mě opravdu dolehne. Takhle funguji bez problémů, dělám vše, co jsem dělala předtím a je to ok. Moc nechápu maminky, co jsou na sebe opatrné a žádají kvůli těhotenství o neschopenku!“

Podruhé už bude lépe! 

Naivně jsem se domnívala, že když to první těhotenství jsem si tak „užila“, že to druhé si budu OPRAVDU užívat! Ale člověk míní…a naše příšerky mění! Druhé těhotenství jsem zjistila stejně záhy, tzn. přibližně na konci 4tt. Těhotenské nevolnosti dorazily také přibližně od 6tt a mají téměř shodnou intenzitu. A světe div se, zabírají ty samé „léky“. Takže u nás v mrazáku se opět po čtyřech letech uhnízdily hamburgery a zmrzlinové kornouty.
Změna nenastala ani v „kolotoči“ kolem genetických vyšetření a event. podstoupení amniocentézy.
Jediný rozdíl je u vysokého tlaku. Ten začal tentokrát strašit mnohem dříve a udeřil silou nevídanou. Neklesá ani po nasazení léků a dává mi dost zabrat společně s 24h nevolnostmi. Už to není tak, že o něm nevím, ale cítím ho stále a také 24h denně! Každodenní starost o děti, domácnost a alespoň částečná snaha dostát svým povinnostem a závazkům mě stojí opravdu nadlidský výkon!

Naivně jsem se domnívala, že když to první těhotenství jsem si tak „užila“, že to druhé si budu OPRAVDU užívat! 

Maminka Eva, děti Jiřka (10 let), Jiří (8 let), Jana (6let), Eva (2 roky):

„Já musím říci, že každé moje těhotenství bylo nesmírně náročné. Pokaždé jsem trpěla nevolnostmi celých 9 měsíců. Stačilo jen ucítit něco, co mi nesedlo, a už to bylo…A vlastně mi nesedlo téměř nic! Vaření bylo doslova utrpení! I když je pravda, že mi moc pomáhala moje maminka i manžel, ne vždy byli po ruce. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že těhotenství je jedno z nejkrásnějších období v životě ženy! Tím neříkám, že toho lituji. Jen to bylo pokaždé hodně náročných 9 měsíců a vytáčel mě přístup doktorů i okolí, neboť ze mě dělali simulanta a nemakačenka! Vždyť já zvracela pokaždé ještě i na porodním sále!“

Nerada bych, aby moje povídání vypadalo jako stěžování si ve smyslu „nikdo mě nemá rád, nikdo mi nerozumí apod.“! To rozhodně ne! Jen bych uvítala jak od odborné tak laické veřejnosti tolerantní přístup v tom, že každá žena prožívá těhotenství odlišně. Jedna prožije nádherných, pohodových 9 měsíců, bez jediné známky „jinakosti“. Samozřejmě kromě zvětšujícího se bříška a to, že zkrásní a rozkvete! Ale je tu druhá skupina, která se potýká s nesčetnými zdravotními (i psychickými) komplikacemi a rozhodně si je nevymýšlejí ani nesimulují jenom proto, aby upoutaly pozornost lékařů i svých blízkých!

Do které skupiny patříte vy? Jak jste prožívaly těhotenství z výše popsaného pohledu? Jaký byl přístup lékařů, zaměstnavatele a vašich blízkých?